Tradiční čínská medicína (TČM) představuje rozsáhlý tradiční systém péče o zdraví, který se v průběhu staletí rozvíjel na území Číny. Zahrnuje vlastní teoretický systém, diagnostické postupy a řadu terapeutických metod. Její způsob uvažování se v mnoha ohledech liší od současné západní medicíny. Zatímco moderní medicína pracuje především s anatomií, fyziologií, biochemií a diagnózami konkrétních onemocnění, TČM používá vlastní pojmový a funkční systém, jehož základem je hledání vzorců nerovnováhy v organismu.

Pro pochopení praktických metod TČM je proto nezbytné nejprve porozumět její teorii. Ta vytváří určitý „jazyk“, pomocí kterého tradiční čínská medicína popisuje člověka, jeho tělesné funkce a jejich vzájemné souvislosti.

Teorie tradiční čínské medicíny

Mezi základní pojmy TČM patří čchi (qi), jin a jang, pět prvků a systém vzájemných funkčních vazeb.

Čchi

Čchi je jedním ze základních pojmů čínské filozofie a medicíny. Tradičně bývá překládána jako energie, životní síla nebo životní substance. Význam tohoto pojmu je však širší a jeho přesný překlad do evropských jazyků je obtížný.

V rámci TČM se čchi používá k popisu různých funkcí a procesů v organismu. Hovoří se například o čchi jednotlivých orgánů, o čchi získávané z potravy nebo o čchi, která souvisí s vrozenými dispozicemi člověka. Z hlediska tradičního systému je zdraví spojováno s harmonickým pohybem a správnou funkcí čchi.

Jin a jang

Jin a jang představují dvě vzájemně protikladné, ale současně neoddělitelné stránky jedné skutečnosti. Nejde o absolutní protiklady, ale o dva póly, jejichž vzájemným působením a proměnou vznikají přirozené procesy.

Jin je tradičně spojován například s chladem, klidem, vnitřkem, výživou a hmotnější stránkou organismu. Jang naopak souvisí s teplem, aktivitou, pohybem a funkcemi. Ani jedna z těchto kvalit není sama o sobě „dobrá“ nebo „špatná“. Podstatná je jejich vzájemná rovnováha a schopnost přirozeně se proměňovat.

Tento princip se promítá do celého systému TČM a umožňuje tradičně popisovat například charakter určitých obtíží, konstituci člověka nebo působení potravin a rostlin.

Pět prvků

Dalším základním modelem TČM je teorie pěti prvků, respektive pěti fází: dřevo, oheň, země, kov a voda. V tradičním pojetí představují základní principy proměny a vztahů v přírodě i v člověku.

V lidském organismu jsou jednotlivé prvky spojovány především s pěti plnými orgány:

dřevo – játra,
oheň – srdce,
země – slezina,
kov – plíce,
voda – ledviny.

Každý prvek je zároveň propojen s dalšími oblastmi – například s určitými tkáněmi, smyslovými orgány, emocemi, ročními obdobími, chutěmi nebo dalšími kvalitami. Mezi jednotlivými prvky existují vztahy rození a ovládání, které představují způsob, jakým tradiční systém popisuje jejich vzájemné působení.

Je důležité zdůraznit, že „orgán“ v tomto systému nelze automaticky ztotožnit s anatomickým orgánem ve smyslu současné medicíny. Jde o širší funkční okruh, který zahrnuje soubor tradičně popisovaných funkcí a vzájemných vztahů.

Funkční okruhy

Na teorii pěti prvků navazuje rozsáhlý systém fyziologických a funkčních vazeb. Každý plný orgán je v TČM spojován s určitým dutým orgánem, tkání, smyslovým orgánem a dalšími oblastmi organismu.

Například srdce je tradičně spojováno s tenkým střevem, cévami, jazykem a dalšími charakteristikami. Játra jsou spojována například se žlučníkem, šlachami a očima, plíce s tlustým střevem, kůží a nosem, ledviny s močovým měchýřem, kostmi a ušima a slezina se žaludkem, svaly a ústy.

Tyto vztahy vytvářejí vnitřně propojený model člověka, v němž změna jedné oblasti může podle tradiční teorie souviset se změnami v dalších oblastech.

Syndromový přístup

Významným rysem tradiční čínské medicíny je tzv. syndromová diferenciace. TČM se tradičně nezaměřuje pouze na pojmenování konkrétní nemoci, ale především na rozpoznání určitého vzorce neboli syndromu, který se projevuje souborem příznaků a dalších charakteristik.

Proto mohou dva lidé se stejnou diagnózou moderní medicíny podle tradičního systému vykazovat odlišný syndrom, a jejich tradiční terapeutický postup se proto může lišit. Naopak stejný syndrom se může podle tradičního systému objevit u různých onemocnění.

Tento princip je jedním ze základních důvodů, proč TČM pracuje s individuálním posuzováním člověka. Nejde pouze o otázku „Jakou nemoc člověk má?“, ale také o otázku „Jaký vzorec nerovnováhy se u něj podle principů TČM projevuje?“

Je přitom důležité, aby student rozuměl rozdílu mezi tradičním syndromem TČM a diagnózou současné medicíny. Jedná se o dva rozdílné klasifikační systémy, které používají odlišný jazyk a vycházejí z odlišných teoretických základů.

Diagnostické metody

Tradiční čínská medicína používá několik vzájemně se doplňujících způsobů získávání informací o člověku. Mezi základní diagnostické postupy tradičně patří:

pozorování – tedy vyšetření zrakem, včetně celkového vzhledu, barvy a dalších charakteristik,
poslech a čichové vnímání,
dotazování – systematické získávání informací o subjektivních obtížích, životním režimu a dalších okolnostech,
palpace neboli vyšetření pohmatem,
diagnostika jazyka,
pulzní diagnostika.

Diagnostika jazyka a pulzu patří mezi charakteristické postupy TČM. Tradiční čínská medicína jim připisuje význam při rozlišování jednotlivých syndromů a jejich kombinací.

Základy těchto diagnostických principů budou součástí studia v naší škole. Cílem není pouze naučit se jednotlivé techniky mechanicky používat, ale především pochopit jejich místo v celkovém systému TČM.

Tradiční terapeutické metody

TČM zahrnuje řadu terapeutických metod. Mezi nejznámější patří:

akupunktura a akupresura,
moxování (móxa),
baňkování,
qigong – tradiční čínská zdravotní cvičení,
masáž tuina,
čínská fytoterapie.

V rámci našeho základního studia se zaměříme především na akupresuru, akupunkturu a moxování. Tyto metody studentům umožní prakticky poznat základní principy práce s tradičním systémem drah a bodů.

Čínskou fytoterapii chceme pojmout trochu odlišně. Namísto rozsáhlého studia čínského sortimentu léčivých rostlin chceme využít především české a evropské byliny, jejichž tradiční i současné vlastnosti budeme poznávat a následně je zasazovat do kontextu principů TČM. Tím propojujeme tradiční čínský systém s prostředím, ve kterém žijeme.

Tuina, tradiční čínská masážní technika, může být vzhledem ke své rozsáhlosti a praktické náročnosti zařazena do vybraných nadstavbových kurzů.

Smysl studia TČM

Naším cílem není pouze předat studentům soubor jednotlivých technik. Chceme, aby pochopili především způsob myšlení tradiční čínské medicíny, jeho základní pojmy, vnitřní logiku a vzájemné souvislosti.

Student se tak bude učit rozpoznávat tradiční modely nerovnováhy, chápat vztahy mezi jednotlivými funkčními okruhy a orientovat se v možnostech tradičních postupů.

Současně budeme důsledně rozlišovat mezi tradičním systémem TČM a současnou medicínou. TČM má vlastní historicky vzniklý teoretický rámec, zatímco moderní medicína vychází z anatomie, fyziologie, biochemie a klinického výzkumu. Znalost obou přístupů proto neznamená jejich směšování, ale schopnost rozumět jejich odlišným jazykům, možnostem a hranicím.

Právě toto propojení tradiční zkušenosti, praktických dovedností a respektu k současnému odbornému poznání bude jedním ze základních principů výuky v naší škole.